Grafička a výtvarnice LENKA BLAŽEJOVÁ se nebojí dotýkat křehkých témat. Její poslední kniha Cíťa hravě a zároveň hluboce vykresluje svět introvertů a vysoce citlivých lidí.
Vaše nejnovější kniha má podtitul „Proč svět nutně potřebuje citlivé introvert(k)y“. Proč je podle vás potřebuje?
Připadá mi, že v každém z nás je introvertní i extrovertní poloha, k životu potřebujeme obojí. Kdybych přirovnala introverzi a extroverzi k protilehlým pólům jin a jang, introverze by spíš odpovídala kvalitě jin. A myslím si, že tahle temnější uzavřenější kvalita je stále podceňovaná. Ale jaký by byl svět bez noci, tmy, JINakosti? Bez velmi citlivých lidí a introvertů? Podle mě méně barevný a chudší o hluboké prožívání, niternou krásu, kreativitu, empatii, celostní pohled, spoustu uměleckých děl i vynálezů.
Vysoká citlivost je často zaměňována za introverzi, ale není to totéž. Vysoce citliví můžou být i extroverti… Co podle vás „cíťu“ charakterizuje?
Introverze a vysoká citlivost jsou si blízké. Vysoce citliví lidé stejně jako introverti hluboce přemýšlejí, naslouchají nitru či intuici. Třicet procent z nich je ale prý zároveň extrovertních – mají hodně přátel a rádi potkávají nové lidi. Pravděpodobně vyrůstali ve větší komunitě, takže se cítí bezpečně mezi více lidmi.
Jako cíťa jsem se našla v popisech vysoké citlivosti od Elaine Aron prostřednictvím webu Aleny Wehle. Pak mě oslovily knížky Ilse Sand a Susan Cain. Více informací je také možné najít na webu Institutu pro vysokou citlivost. Moc mi pomohlo vědomí, že nejsem sama a že moje intenzivní vnímání je způsobeno citlivou nervovou soustavou. Podobnou úlevu líčí spousta lidí, když se s konceptem vysoké citlivosti setkají poprvé. Všechno do sebe najednou zapadne jako dílky skládačky a oni si konečně nepřipadají divně. A co se týká mých nejbližších, když si uvědomím sklon svého muže k introverzi, nemusím si brát osobně, když má potřebu někam si zalézt a být sám.
V knize se zmiňujete o tom, že introverti a vysoce citliví lidé nejsou suchaři, ale daleko dřív u nich dochází k přehlcení. Jak tomu předcházet ve světě, kde jsme neustále zavalováni podněty? A co pro sebe můžou udělat ve chvíli, kdy už přehlcení nastalo?
Nejsem odborník, jsem grafička a výtvarnice – ale také člověk, který žije citlivost a introverzi na vlastní kůži. Líbí se mi srozumitelná představa, že se nám rychleji než ostatním vybijí baterky. A že proto potřebujeme pravidelně odpočívat, regenerovat se. Bohužel míváme silného vnitřního kritika, který nás může bičovat tvrdými nároky. Věřím, že důležité je přijmout své charakteristické rysy. Nemusíme se za každou cenu vyrovnat ostatním. Když je toho na nás moc, je fajn respektovat svoji potřebu samoty a dopřát si odpočinek, pokud je to aspoň trochu možné. Nebo se vypovídat blízkému člověku. Zpomalit, zastavit se, vnímat tělo a dech…
Kniha vychází z vašeho osobního příběhu. Pomáhá vám tvorba vyrovnat se s vlastní vysokou citlivostí?
Rozhodně ano. Knížka Cíťa ze začátku vznikala jako taková osobní terapie. V době lockdownů jsem byla doma zavřená s dětmi na online výuce a snažila se to přežít, asi jako všichni. V té náročné době, kdy jsem neměla dost času ani prostoru na regeneraci, jsem kreslila, abych vyjádřila svoje nejrůznější pocity a stavy. Vznikaly jednoduché kresbičky, které mi pomáhaly „upustit páru“. Podívat se na sebe z nadhledu, s humorem a pousmát se sobě i své situaci.
V knížce jsem byla hodně osobní a poprvé jsem se pokusila výtvarně vyjádřit obtížné období dětství a dospívání. Popsala jsem a nakreslila pocity, které mě životem provázejí a dodnes se mi v některých situacích vracejí – stud, zamrzlost, pocit nedostatečné vlastní hodnoty, odpojení se od sebe. A také různé tragikomické situace z běžného života, ve kterých je možné se najít. O introverzi a vysoké citlivosti jsem přečetla stohy knih a našla v nich obecná moudra i příběhy inspirativních lidí, které dodávají sílu a naději.
Aby to nemusel pročítat každý, vznikla ilustrovaná knížka na pomezí komiksu a populárně-naučné literatury. Je o cestě k přijetí vlastní křehkosti a jinakosti. Abychom uvěřili své vnitřní síle, rozbalili své jedinečné dary a odvážili se je ukázat. A ostatní lidi aby nakoukli do našeho světa. Proces tvorby knížky byl hodně hluboký i osvobozující zároveň. Ke knížce vyšel Senzitivní sešit, v němž je možné formou deníku prozkoumat svůj vnitřní život a svoje obdarování.
Dokážete si uvědomit moment, kdy jste svou vysokou citlivost začala vnímat jako dar? Co vám k tomu obratu pomohlo?
Je to spíš postupný mnohaletý proces. A pořád jsem na cestě. Odmala jsem si v některých situacích vůbec nevěděla rady, cítila jsem se nepatřičně. Snažila jsem se zapadnout, schovat se. Tím asi prochází většina citlivějších dětí. Křehkost a vnímavost není něco, co by se společensky oceňovalo. Tyto vlastnosti jsou chápány spíš jako slabost. Obvyklému mainstreamovému pohledu zůstává skryto, že jsme zároveň obdařeni velkou vnitřní silou a kreativitou. Ke změně vnímání našich povahových rysů bych chtěla přispět i svou knížkou. Líbí se mi náhled, že citliví lidé si sice z minulosti odnášejí více šrámů, ale pokud na sobě pracují, mají velkou šanci se uzdravit a obohatit sebe i svět.
Velkým životním zlomem pro mě byla doba, kdy jsem přišla o miminko. Tehdy jsem byla dost na dně. A své syrové emoce jsem si dovolila naplno prožít. Bolest a žal jsem vyjádřila kreslením. Podařilo se mi po letech vykašlat na vnitřního kritika, který mi od vysoké školy bránil v tvoření. Prošla jsem spontánním léčivým procesem.
Po nějaké době jsem se stala laickou poradkyní projektu Prázdná kolébka a začala se setkávat s rodiči po perinatální ztrátě. Pak už byl jen krok k nápadu vytvořit a vydat pietní deník Mému miminku: Průvodce po ztrátě miminka. Svůj projekt i příběh jsem zveřejnila v rámci crowdfundingové platformy. Prošla jsem si jakýmsi „coming outem“ – svou „divnost“ a zranitelnost, opomíjené a tabuizované téma jsem si dovolila ukázat světu. A byla jsem obrovsky překvapená, že místo očekávaného odsouzení nebo ignorace přišla lavina podpory, z níž v podstatě žiju doteď. Moje jinakost se až zázračně proměnila v dar, který mi pomohl se uzdravit a možná inspiruje i další lidi. Spolupracuji s organizacemi, které deník rozšířily po celé České republice a rozdávají ho rodičům zasaženým ztrátou. Od té doby jsem se pustila do vydávání knížek, zkouším víc poslouchat tichý hlas uvnitř a jít za ním tmou, objevovat neznámé území…
Být citlivý se v naší generaci příliš netolerovalo. „Prosimtě, to vydržíš, neřvi, nemáš proč, to dáš!“ Na tom vyrostla většina z nás. Téma vysoké citlivosti společností rezonuje až v posledních letech. Vnímáte změny?
Určitě vnímám velký posun na osobní i společenské rovině. Vlastně zažíváme luxus, že se v současnosti můžeme svou citlivostí i niterným životem zabývat. Vyrostla jsem také v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byl běžný totalitní „studený odchov“. Proto je úlevné slyšet od odborníků i laiků, že naše osobnostní rysy jsou v pořádku. Že už se nemusíme donekonečna předělávat a snažit se vyhovět představám okolí. A že se naopak můžeme učit se svými rysy souznít. Je dobré si uvědomit, že každý povahový rys má svůj rub i líc. Zatím jsme viděli spíš svou nízkou hodnotu. A teď si můžeme konečně dopřát celistvější pohled a přijmout do života i přínosy citlivosti. Myslím si, že v dávnější minulosti měli introvertní a citliví lidé společností vyhrazeno místo v rámci náboženství a spirituality. Ale to se v době vědeckotechnického pokroku vytratilo a bylo to vytěsněno jako spousta dalších důležitých aspektů života – třeba stárnutí a smrt. Teď se tato témata zase vrací.
V knize se věnujete i vysoce citlivým dětem. Co byste na základě vlastní zkušenosti doporučila jejich rodičům? Jak se mají k takovým dětem vztahovat?
Pokud si uvědomím citlivost vlastních dětí, pomáhá mi to být trpělivější a méně vztahovačná. Nesnažím se jim tvrdit, že takhle nemůžou vnímat. Občas je to stejně „mazec“, když se rychle přehltím a jsem podrážděná. Určitě bych doporučila otevřenost a upřímnost přiměřeně věku, protože tyto děti stejně vycítí, když se něco děje, je nějaký problém. Můžou si pak myslet, že za to můžou ony… A věřím, že také pomáhá třeba společné listování knížkou Cíťa, která je díky jednoduché formě přístupná i mladším čtenářům.
S Lenkou Blažejovou hovořila Martina Čurdová.
https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/psychologie-dnes/101812/odvaha-jit-tmou